Notes/Skola/UJAK/Praxe/Denik-texty.md

Informace o zařízení

Cíle a motivace volby odborné praxe

Cílem oborné praxe bylo se seznámit a zabývat se oblastí práce v sociálních službách a to jak s osobami intaktními tak zvláště s osobami znevýhodněnými. Nejčastěji s osobami s tělesným hendikepem nebo informačním deficitem.

Když budu postupně rozšiřovat co jsem tím přesně myslel. Seznámit se s oblastí práce v sociálních službách je myšleno jako poznat problematiky se kterými se tento obor potýká. Zkoumat témata a myšlenky které se v tomto odvětví objevují a které jsou součástí aktuální diskuze mezi lidmi v oboru aktivně pracujícími. Zabývat se těmito problematikami je myšleno jako hledat v těchto problematikách sebe sema a svoje postoje, myšlenku a názory. Odborněji řečeno skrze socializaci rozvíjet vlastní interpersonalizaci.

S osobami itaktními tak zvláště pak s osobami znevýhodněnými, je za mne veli velkým tématem, kterému bych se rád v budoucnosti rád věnoval. Myslím si že právě hlubší pochopení inkluzivního a integračního působení je v dnešním světě velmi potřebným a často nepochopeným tématem.

Nejčastěji s osobami s tělesným hendikepem je vyjádření vlastní hypotézy že největší problematikou pro klienty pečovatelské služby budou právě ztráta soběstačnosti následkem ztráty schopnosti samostatného pohybu. O tom nakolik je tato hypotéza pravdivá se podíváme dál. Informační deficit je další hypotézou kdy jsem předpokládal že oddělensot od dění běžného světa bude pro klienty velkým problémem. Opět nakolik se jedná o hypotézu pravdivou se podíváme později.

Z toho je již značně patrná moje motivace proč jsem si vybral práve Pečovatelskou službu města Třemošnice. Jednalo se o způsob jak se postavit vlastním předsudkům a strachům. Cílem bylo podívat se na to jak funguje práce se seniry v reálném světě, jaké jsou jejich potřeby a jaké jsou metody práce s nimi. A hlavně jaké místo v tomto koloběhu zastává speciální pedagogika, kolik a jaké práce by bylo možné udělat a s jakými speciálními potřebami se člověk setká.

Pečovatelský dům města Třemošnice je zařízení které je součástí města Třemošnice (nemá vlastní IČo). O tom jaké to má praktické dopady se rozepíši dál, jelikož jsem měl možnost strávit s paní vedoucí hodně času a dívat se jak a jakou práci vykonává. Adresou je Jižní 438 v Třemošnci 538 43. Byť bych rád upozornil že jsme v něm netrávili ani polovinu času jelikož se jedná o terení službu.

V zařízení se mne ujala paní vedoucí Bc. Jana Endrychová která mi dělala mentora. Telefon na ní je 469 661 406 a email endrychova@tremosnice.cz Cílem pečovatelské služby je udržet a podporovat vztahy a vazby klienta na jeho okolí a to jak společenské tak fyzické. Pomáhat a udržovat dovednosti soběstačnosti, sociální dovednosti i dovednosti individuální a tím pomáhat začlěňovat jedince do společnosti. V případě potřeby pomáhá a doporučuje další služby.

Průběh praxe

Prvních pár dní jsem se seznamoval se všemi obyvateli domova s pečovatelskou službou a hlavně se všemi klienty terní služby. Stejně tak jsem trávil čas s pracovníky kteří se mi ochotně snažili vše vysvětlit. Témata a koncepty se však držely velmi prakticky a spíše přízemně. Odkud vzít co, kam to dát. Jak se dělají některé věci, behěm tohoto času jsem nabral některá milná přesvědčení, které se v pozdějších fázích ukázali zcela nepřesná.

Ke konci prvního týdne jsem již dokázal vykonávat vybrané činnsti pouze pod dozorem a tím se začala postupně uvolňovat pozornost pracovníků i klientů, kteří se již mohli věnovat dalším věcem než jenom kontrolovat jestli dělám vše jak mám. Během tohoto obdbobí jsem se věnoval zvláště náslechům, které se ukázali jako velmi zajímavé a podnětné. Množství informací, myšlenek a všeho byl však obrovský a já nestíhal vše potřebné zpracovávat. Proto jsem rád že jsem se s vedoucí předem dohodl na týdení přestávce uprostřed praxe. Během ní jsem si mohl pozjišťovat další informace o práci v sociálních službách, ale hlavně zpracovat všechny zážitky, podněty a hlavně témata které se kolem mne pohybovala.

Na začátku druhého týdne mi již začalo postupně docházet o co všechno se vlastně jedná. Jakou hloubku celou dobu mám vlasntě k dispozici a jak komplexní vlastně činnost pracovníků je. Z počátku velmi nesměle jsem začal s vlastními pokusy o aplikování teoretických znalostí do praxe dle nápodoby pracovníků. Ke konci druhého týdne se mi podařilo navázat s vybranými klienty dostatečně důvěrný vztah aby byli ochotni se mnou sdílet své pohledy, nálady a hlavně myšlenky. Na konci druhého týdne se postupně začalo ukazovat že mnou odhadovaná hloubka ani náhodou nebyla zcela přesnou a kolik se pod tímto ještě skrývá.

Jednotlivé dny probíhali zdánlivě repetetivně. Nástup jsem měl vždy v 7 hodin. Nejdříve se prošli klienti bydlící v domově s pečovatelskou službou. Poté se vyjelo do terénu, zde velmi záleželo na domluvě s jednotlivími klienty jakou službu potřebují. Vždy první ráno jsme zamířili k jedné paní pomoct s podáním léků a přípravou snídaně. Poté jsme jeli s podobnou činností akorát bez snídaně k druhé paní. Kolem 11h jsme vyrazili pro oběd do místní školní jídelny. První týden praxe se zcela vyjemčně jezdilo místo do školní jídelny do místního hotelu. V tu dobu jsem se však teprve seznamoval s koloběhem organizace a hlavně klienty, tudíž jsem nebyl schopen pozorovat rozdíl. Poté se vracelo vždy zpět na domov s pečovatelskou službou, kvůli nákupům. Část obědů jsme nechali v jídelně a s nákupy vyrazili rozvést lidem. U každého se vždy zastavilo a řešil a se aktuální i dlouhodobá potřeba a nastavení služeb. Po obědě se většinou řešila osobní hygiena. Je mi trochu líto že jsem nemohl se v této oblasti vyzkoušet více, ale chápu že se pro klienty jedná o velmi osobní věc a mě neznali dostatečně dlouho aby mi věřili s náročnějšími úkony. Proto jsem odpoledne trávil většinou s vedoucí pracovnicí, se kterou jsem pomáhal na různých místech. Zvláště musím ocenit rozhovory s vedoucí pracovnicí, které člověku velmi otevírali obzory komplexity oboru.

Zhodnocení praxe

V této pasáži bych se rád pověnoval postupně vlastními pocity, názory, postřehy z praxe. A hlavně jak se měnili v čase. Co jsem si za nimi představoval a jaké z toho plynou důsledky a příližitosti.

Kdyz jsem na praxe nastupoval byl jsem si vědom vlastní nevědomosti a to navzdory vlastní snaze si o organizaci zjistit co nejvíce informací. Již z minulosti jsem četl knihu Etika pro pomáhající profese od Jiřího Jankovského. Očekával jsem že se z ní bude dát dále vycházet a navazovat na její znalost a proto jsem si ještě jednou před praxí prošel poznámky z vlastní četby. Taktéž při rozhovoru s vedoucí pracovnicí jsem se snažil zjistit jaké všechny témata mě čekají. Přesto jsem v první den hned narazil na vzdálenost mého studia s praktickým světem. Snažil jsem se však ke všemu přistupovat s otevřenou myslí a učit se co nejvíce můžu.

Hned první klinetka kterou jsem na praxích měl možnost poznat pro mne byla velkým neznámím a strachem. Během rozhovoru jsem zjistil jak hodně nestíhám zpracovávat všechny potřebné podněty a nakolik bude v této oblsti velký tlak na automatizaci a mechanizaci. Na druhou stranu jsem zjistil že jsou mi všichni nápomocni a naopak ocení novou tvář, která je přijímá takový jací jsou a má o ně aktivní zájem. Přestože to znamená že mi musí všechno říkat dvakrát a ještě mě navádět co přesně mám dělat. Tento zážitek jsem nejvíce objevil při přípravě podání léků. Ty byli pro paní příliš velké a tak bylo potřeba ji je nadrdit pomocí jejího speciálního zařízení. Tam mi musela nejen navigovat jak přesně s tím mám zacházet ale i které se řeší jak. Na druhou stranu bylo patrné jak je paní ráda že má přehled a že může pomoci někomu jinému. Že je svím vlastním způsobem soběstačná. Byť to jsem si v tu chvíli neuvědomil.

Během prvního dne jsem opravdu neměl čas se věnovat čemukoliv hlubšímu než pouze tomu co jsem měl přímo před sebou. Velmi podobnou zkušenost jsem měl i v druhý den. Ten byl již o něco lepší jelikož jsem již trochu tušil co mě čeká v kolik hodin a co mám očekávat. Tlak na přesnost a preciznost zvlástě v oblasti času jsem začal postupně nabývat špatného pocitu, že se jedná o stereotypní jednoduchou činnost, kterou je pouze potřeba mít v ruce. Začal jsem přemýšlet na pečovatelkami jako nad trochu lepšejšími uklízečkami. Přesto ovládali mnoho dovedností které jsem ani neznal a proto jsem k nim přistupoval s velkou úctou. Zvláště pak k Janě se kterou jsem vyrážel do terénu a která mi ochotně odpovídala na všechny mé dotazy. Byť se týkali toho jak mám a nemám používat přezůvky, kdy, kde, jak, se používají místo nich návleky a jakou to má logiku za sebou. Moje snaha směřovala k tomu abych svím chovnáním neohrozil nikoho z přítomných. Mé vnitnřní obavy z protivných klientů se postupně začali rozplývat a já zjišťoval nakolik komunikatinví a milí klienti jsou.

U toho bych se rád zastavil. Klienti na mne ze začátku působili velmi osaměle a až později jsem začal rozlišovat mezi nuancemi sociální nepohody. Ke konci týdne jsem poprvé dostal příležitost někomu upřímně pomoci svoji snahou. Jeden z klientů domova s pečovatelskou službou si opakovaně stěžoval na rozbytí vodovodní kohoutek v koupelně. Jeho klíčová pracovnice zmiňovala že se již pár týdnů snaží vysvětlit technickým službám města Třemošnice vysvětlit že pro daného pána je jeho perlátor v koupelně velmi důležitý. Já jsem byl požádán jestli bych ho nedokázal uvolnit, aby se mohl koupit nový a problém se vyřešil. Ze skladu jsem sebral všechno potřebné vybavení a vydal se k pánovi. Toho jsem již znal a on znal mne z několika předchozích dní, kdy jsem u něj pomáhala s čištěním podlahy. Na něm bylo patrné nakolik má radost že jsem dorazil.

Zde bych se rád zastavil. V tu dobu jsem neměl o tom žádné tušení, ale zpětně musím poznamenat několik skutečností které pomohou tuto zkutečnost uvést v pravém světle. Byl jsem požádán abych uvolnil zarezlou součástku v koupelně, ale za tímto přáním spatřuji mnohem více a to zvláště ze strany pečovatelky, která mne o to požádala. Myslím si že si zaslouží velký dík, jelikož ať vědomě nebo nevědomě pomohla mému alespoň částčnému pochopení a znamenala tak zlom v této praxi.

Jakmile jsem k pánovi dorazil na něm bylo vidět že již to že někdo přišel s nářadím pro něj bylo velmi důležité. Znamenalo to že na něj je myšleno a jeho přání jsou vnímána. Že na něm záleží. Že ho má někdo rád. Ač jsem to v tu chvíli nevnímal již v tuto chvíli bylo přání klienta naplněno. I kdybych se na to podíval a řekl že nemám tušení tak by jsem splnil o co jsem bylo skutečným cílem. Pán se postupně ukázal jako velký kutil, který si sám doma dělal úplně vše a má velmi dobrý přehled a postřeh. Ač na něm bylo patrné že nechce působit rušivě a nechce se vtírat tak se mi snažil pomoci jak jenom mohl. Od drobných praktických rad až po plán jak vůbec postupovat. A opět podstata nebyla v konání samotném ale ve společném čase nad problémem kde je plnohodnotným členem konání a to přestože mu již dochází síli a i pouze stát celou dobu v koupelě pro něj bylo příliš náročným.

Když se nám po téměř půlhodinovém zápolení podařilo perlátor sundat byl to skvělé. Pro mne to bylo první malé vítězství, kdy jsem dokázal pomoci o tom jakou formu ta pomoc měla jsem však neměl vůbec tušení. Následující den se řešilo jaký náhradní díl koupit a poté se součástí nákupů jelo pro nový. Ten se však ukázal jako špatný, jelikož neseděl velikostně. Naštěstí v místním železářství jsou ochotni nepoužité nepoškozené díly zdarma vyměnit takže to nebyl extra problém. Problém bylo jak změřit požadovanou velikost. V poslední den prvního týdne za námi dolů dorazil pán s tím že se mu podařilo sundat perlátor z kuchyně a zjistil že ten má správnou velikost a že nám ho může dát aby jsem podle něj koupili druhý. Nemám přesné informace o zdravotním stavu pána, nebyl z těch na které bych se koncem druhého týdne zaměřil. Přesto jsem na základě s jeho klíčovou pracovnicí zjistil že mu to muselo trvat nejméně celý den. On však tím pomohl v dalším kroku. Byl členem týmu se společným cílem. Na samotné zašroubování perlátoru jsem však přizván nebyl. Musím říci že mi to v danou chvíli bylo líto. Avšak zpětně musím říci že se jednalo opět o dobré rozhodnutí. Pro mne se jednalo o radostné vítězství, ale klient to potřeboval ne jako konce, ale jenom jako další krok společné spolupráce a aktiviace. A to jsou věci co bych mu nejen nedokázal dopřát ale navíc bych mu je svím podvědomím tlakem vzal. S pánem jsem se v druhém týdnu praxe potakl ještě několikrát a ten se mnou radostně sdílel své další kutilské projekty, kterými postupně vylepšuje svůj byt v domově s pečovatelskou službou.

V tomto období jsem začal chápat že pečovatelská služba opravdu není o úklidu. Je to o tom mít tu domluvenou službu natolik v ruce že si člověk je schopn během toho povídat a zjišťovat reálnou potřebu daného klienta a s tou poté pracovat. Během týdne mezi jsem se snažil pracovat s tématy které dané osoby nosili a které potřebovali s někým sdílet. Začal jsem pečovatelky chápat mnohem více jako někoho kdo pečuje a ne stará se. Ač velmi podobná slova mají zcela jiný význam. Starat se znamená zalévat květinu aby neuvadla. Pečovat znamená zalévat květinu aby se jí dobře dařilo. Občas to nebylo zcela jednoduché si připomínat ve chvíli kdy jej klientka honila po bytě s velkým těžkým květináčem květin aby se pro něj hledalo to nejvhodnější místo, ale práve v těchto okamžicích člověk zažne chápat jaký je to rozdíl. Začal jsem se také mnohem více soustředit na dané klienty a jejich životní příběhy, jejích trápení a jejich specifické potřeby z toho plynoucí. U tohoto tématu přišlo první velké zaseknutí. Ač mi někteří klienti přišli velmi sympatičtí a měl jsem je rád, tak jejich potřeby a zájemy se vůbec neshodovli s mími a moje schopnost je s nimi upřímně sdílět bez ohledu na vše ostatní nebyla dostačující. O to více si vážím pečovatelek které kvůli svím klientům studují kde umístit jakou květinu protože paní potřebuje být obklopena přírodou. Na základě toho se začala postupně profilovat část lidí u kterých jsem cítil že je potenciál dostat se do hloubky tématu a života.

Zmíním rovnou několik příběhů, které si myslím zaslouží zaznamenanání. Zhruba v polovině druhého týdne jsem dostal za úkol pomoci s "velkým úklidem" u jedné paní. Vše šlo dobře a paní pečovatelka si s klientkou povídala o velmi růzých tématech. Zvláště pak o tom kde se bude dařit jejím květinám. Poté co musela odběhnout jsem se snažil v rozhovoru pokračovat sám. Paní však téma brzy stáhla ke svým vnoučatům. Začala mi vyprávět že k ní o víkendu přijedou její vnoučata. Paní má dva syny a oba pracují v uniformě. Jeden dělá vojenskou službu a druhý u službu u státní policie. Její vnukouvé jsou zatím ještě malý, ale jinž nyní na nich prý spatřuje velký vztah k uniformě. On i její pán pracoval u policie přímo v Třemošnici. Zde je zajímavé jak velkou potřebu měli klienti v terénu i v domě s pečovatelskou službou aby si mě zařadili pomocí mé rodiny. U této paní to bylo jednoduché. Můj děda dělal vedoucího místní pomočky policie. Povídali jsme si o tom že má o své děti strach. Že se bojí aby se jim něco nestalo, že se bojí aby nebyli moc v práci a hlavně že se bojí že jim bude na obtíž. Že mají jinak v týdnu obrovské množství práce, která je důležitá a dělá svět lepším pro všechny a že se bojí že jenom aby se za ní zastavili tak nebudou svoji práci moct dělat správně. Byl to velmi zvláštní rozhovor, ale ve své podstatě si myslím že obsahoval velké množství témat které u starých lidí objevují jenom vyžadují hodně důvěry.

Také je pootřeba říci, že paní nechtěla poradit, paní nechtěla abych situaci řešil. Ona potřebovala to říct nahlas aby sama slyšela jak to zní. Nechtěla utěšit, jelikož téma sebeúcty a vlastního vědomí své hodnoty lacinou lichotkou stejně nevyřešíme. Ale chtěla být slyšena. Chtěla připomenout že ona to se svým mužem také neměla jednoduché, jelikož byl hodně v práci a když se něco semlelo tak jeho úkol bylo být co nejrychleji u toho. A stejně se vždy večer těšil zpátky domů za svou ženou a svími syny. A stejně tak se její synové těší na ni. Za tímto tématem není mnoho objektivního, není mnoho exaktního ani akademicky přesného. Jedná se o smutek staré paní, která potřebuje pomocí socializace zpracovávat témata která k vývojovému stádiu stáří prostě patří.

Mezi klienty pečovatelské služby města Třemošnice se však naleznou i velmi rozdílné příběhy. Vedoucí pečovatelské služby mě seznámila s dvěma takovými. Prvním je pán, který setrávil velkou část svého života bez domova. Měl problém s alkoholem a kouřil. Trvalo to velmi dlouho, bylo s tím obrovské množství práce a to nejen ze strany odboru sociálních věcí města Třemošnice, vedoucí pečovatelky, ale hlavně z jeho strany. Aktuálně se mu poedařilo zbavit se závislosti na alkoholu a dokonce přestal kouřit. Tím se stal možným žadatelem o byt v domově s pečovatelskou službou. V druhém týdnu mé praxe se nastěhoval. A bylo na něm patrné jak moc si váží všeho co se mu dostává a jak je šťastný že může žít pořádný život. Celkově se kolem jeho bytu a jeho osoby rozjela velká vlna solidarity. Zajímavé bylo sledovat co je považováno klienty pečovatelské služby za esenciální. Ve všech bytech je dostupný vybavený KK, koupelna se záchodem. Zbytek si klient zařizuje sám. Postel a základní odění se podařilo sehnat vedoucí pečovatelské služby přes oblastní charitu. Stejně tak zjistila že někdo kdysi odkázal městu Třemošnice svůj byt a jeho výbava se přestěhovala do skladu pod kulturním domem. Z tohoto skladu se podařilo využít stolek, židle. V tu chvíli se však již klienti spojili a společnými silami pořídili novému obyvateli to nejpotřebnější vybavení: novou televizi! V jeho bytě to působilo trochu zvláště ale myslím si že to ukazuje zajímavý prvek jejich života.

Informační deficit je velkým, problémem, který se u ve speciální pedagogice veli řeší. Zvláště pak v Surdopedii, která je mi osobně velmi blýzká. U mnoha seniorů jsem spatřoval jak velký strach z něj mají. A přesto si jím většina z nich prochází a potýkají se s ním. Podstata problému je v nevědomosti co všechno se děje kolem mě a co všechno to znamená. Přesto bylo patrné s kterými klienty pracuje pečovatelská služba delší dobu a kteří jsou nový. Jelikož ti kteří jsou již klienty delší dobu věděli, že i když se cokoliv pokazí je tady někdo kdo za nimi přijde a pomůže jim. Zvláště na jedné paní bylo vidět jak se bála, když jsme se opozdili o 10 minut. Když nás viděla měla radost, že jsme na ni nezapoměli a že není na světě sama. A hlavně že je tu někdo kdo ji vysvětlí co se děje a kdo na ni bude mít čas a energii a proto nebude pospíchat. Potkal jsem se zrovna u této paní že jí něco vysvětloval její pan syn. Abych byl upřímný chápu ho. Běžel narchlo z práce a místo oběda se stavil za svou maminkou aby narychlo něco vyřešil. Neměl čas a možnost si sednout a v klidu ji všechno říct a odpovídat na otázky do historie. A ani paní to po něm nechtěla, byla ráda že přišel. Poděkovala mu, pozdravila ho a v naprostém nevědomí vypustila ven. Veškeré potřebné informace se dozvěděla od paní pečovatelky, která si k ní sedla a nemusela nikam pospíchat. Takovýto stupeň důvěry není samozřejmý ale strach z neznáma je silný a tak se postupem času vybuduje u většiny z klientů.

Čas však není tak jednoduchý jak nyní může vypadat. Rozpis je záměrně tvořen tak aby v něm byli zony na vyrovnání skluzu se kterým se tak trochu počítá. Na pracovnících to však nesmí být znát. Počátkem druhého týdne jsem začal již trochu chápat o čem vlastně práce v pečovatelské služby je jsem s časem měl velký potíž. Nejen že jsem nestíhal, ale hlavně jsem neuměl ten pocit že hodiny jsou proti mě porazit. Tento nadhled a vnitřní klid na pečovatelkách obdiviuji. Ty aby mě do podobných situací dostávali co možná nejméně a buďme upřímní hlavně kvůli klientům, tak mě posílali vždy napřed. Tím že jsem poté potkával každého druhého klienta neměl jsem pocit zavodu proti hodinam a mohl jsem se soustředit na to co bylo potřeba. V tomto čase jsem se potkal se zajímavým poznatkem. Ne všichni si chtěli povídat stejně v průběhu času. Většinou byli otevřeni komunikaci před příchodem pečovatelky a poté až po zápisu času a služby. Ten funguje tak že pečovatel zapíše čas příchodu a čas odchodu a na konci se to sečte a klientovi je podle toho vystavena faktura. Takto to zní hrozně děsivě, ale reálně ty časy jsou většinou v řádu minut, kdy každá minuta v přepočtu je něco kolem 2 korun. Z výroční zprávy kterou jsem měl k dispozici vím že průměrná hodnota platby měsíčně je kolem 700 korun českých. Což s ohledem na náklady a potřeby klientů opravdu není mnoho. Navíc kdyby si to nemohli dovolit tak vedoucí pečovatelské služby jim pomůže na sociálním odboru vyjednat požadovaný příspěvek. Přesto si jej zvláště někteří pedantnější klienti velmi hlídali. Tuto skutečnost si zdůvodňuji změnou hodnoty peněz v průběhu jejich života. Chápu že v době jejich dětství bylo i 10 korun peníze na týden. A oni s nimi poté takto proacují a žádají pomoc pouze tam kde potřebují. Což je i celý smysl platby, když ji ale potřebují tak si ji mohou dovolit.

Celkově bylo zajímavé sledovat jak pracují klienti s penězi a pečovatelskou službou. Hodně z nich mělo potřebu se revanžovat pečovatelkám za jejich pomoc. Bylo patrné že v minulosti se již toto téma mnohokrát řešilo a úzus ustanovený v organizaci byl, že počovatelé nesmí přijmout žádnou formu peněz od klienta. Mohou v případě platby když klinet nechce zpátky drobné dát do společné kasy maximálně 15 korun. A i to se většinou řešil tak že jim pečovatelka radši vrátila přesně a mince položila do mističky, kterou tam na to měli připravenou. Vedoucí zmiňovala že nějaký čas to takto bylo vše, ale rychle zjistili že potřeba klienta se revanžovat není vyřešena zákazem a klienti odchází neklidní. Proto vytovřili úzus že je v pořádku pečovatele pohostit sušenkou či jinou sladkostí. To je jazyk komunikace kteří mnozí klienti znají a používají při interakci se svými vnoučaty a tudíž ho dokázali rychle a jednoduše přijmout. Musím říci že se mi toto řešení líbí, byť chápu že je spěřován na klienta. V kanceláři kde probíhali pravidelné dopolední porady a dělba práce bylo ve skřínce obrovská zásoba sušenek a vlastně jsem nikdy neviděl že by si je kterákoliv z pečovateleke rozdelala ke kávě. A to jsme k tomu byli všichni vyzívání mnohokrát.

Jedno z témat, které jsem očekával že se bude řešit mnohem více bylo téma somatopedického hendikepu. To se téměř neobjevilo. Samozřejmě se objevilo velké množství pomůcek, které člověk zná ze světa somatopedie. Nejvíce mne takto zaujala kopelna, která byla vybavena opravdu skvěle. Od zvedáků až po madla umístěná přesně na těch správných místech. Stejně tak bylo vidět velké množství práce na vnitřních rozloženích bytů. Kdy nekteré procházeli rekonstrukcí, součástí které bylo předěleání některých dvěří tak aby se lidé s chodítky či na vozíčku snáze dostali kam potřebují a přitom nebylo ohroženo zdraví klienta. Například dveře k záchodu a koupelně se vždy otevírají ven. Aby kdyby se tam klientovi cokliv stalo tak snahou se dostat dovnitř a pomoci mu nemohlo dojít k tomu že ještě dostane ránu dveřmi. Ale jinak se toto téma nechávalo pouoze na medicíně. Velké množství klientů mělo omezenou hybnost z důvodu zlomenin v krčku kosti. Někteří byli po operaci s dočasným omezením hybnosti. U některých se již jednalo o svalovou ochablost způsobenou věkem a nepoužíváním těchto specifických svalů. Přesto nikdo nezmínil nic z toho co by se měžně u mladších osob řešilo. Byla to otázka medicíny, které se snažilo udělat co nejvíce místa možno.

Zde je však podstatné řici že pečovatelská služba není domov důchodců. Klienti využívají služeb a mohou si nasmlouvat služby dle svých potřeb. Z pohledu pečovatelské služby jsou všichni považování na svéprávné a samostatně schopné o sobě rozhodovat. A to i vpřípadech kdy pečovatelka nesouhlasí s postupem klienta. Ten pokud nekoná něco proti ní tak je v právu danou věci vyžadovat. Na praxi jsem se setkal se sytuací kdy klient napsal nákup složený ze dvou slivovic a třech XXL balení tabáku týden poté co se vrátil z nemocnice. Případ byl o to náročnější jelikož v danou dobu bral výživu niterně, kvůli pooperačnímu klidu v oblasti hltanu a hrtanu. Pečovatelská služba v tu chvíli nemůže daný nákup odmítnout jelikož klient je považován za svéprávného a o sobě a svém zdraví se může plně rozhodovat sám. Tato sytuace se vyřešila tím, že daný alkohol ač se nacházel v letáku tak v obchodně nebyl naskladněn. S tabákem to bylo horší, jelikož klient jej vykouřil celý behěm jediného týdně. Ke konci se mu udělalo dost špatně a proto byla vedoucí nucena mu zavolat záchranku. Té vše potřebné nahlásila do telefonu a ti si pána odvezli do nemocnice. Když se vrátil věděl že pokud bude takto kouřit tak ho zase odvezou a to on nechce. Proto své kouření omezil.

Zde je dobré zmínit téma, které jsem nečekal že se v rámci mé praxe projeví ale ukázalo se jako velmi podstatné. Na praxi jsem se s ním poprvé setkal při listování kronikou pečovatelské služby města Třemošnice. Tímto tématem je myšlenka nárokovosti. Je až překvapivé jak obvorský vliv toto téma má. Přesto jsem si na něj nedokázal udělat zcela jasný názor. Na jednu stranu chápu logiku nárokovosti, která pomáhá překlenovat vzdálenost mezli lidmi vzniklou nedůvěrou. Na stranu druhou si myslím, že to nutí organizace vytvářet pevná a jasně definovaná pravidla za jakých budou a za jakých nebudou dodávat své služby, což jim výrazně snižuje flexibilitu. Možným řešením by bylo překrývání oblastní jednotlivých oraganizací tak aby člověk mohl žádat u více služeb. Problém je že aktulálně vidíme spíš opak. Zóny kde nejblyžsí služby nejsou zrovna blýzko. Přesto si myslím že je škoda že organizace nemají větší flexibiltu. V kronice, při rozhovoru s pracovníky ale i klienty bylo jasně zřetelné že jim samotným překáží lidé s papírovým nárokem. Zvlště v případě bydlení se zvláštním určením jako je třeba dům s pečovatelskou službou, bylo patrné jak málo lidí je klienty pečovatelské služby. Stejně tak kolik z nich se snaží využívat pečovatelskou službu na kterou papírově nárok mají k ůčelům ke kterým nebyla určena. Například pečovatelská služba města Třemošnice eviduje několikanásobný nárůst žádostí o službu "velký úkoli" v oblasti před Vánoci a to zvláště ze strany nových potencionálních klientů.

Zde se navíc jedná o jednu ze slabin způsobu organizace pečovatelské služby města Třemošcnie. Jelikož ta je přímo součástí města a není samostatnou organizací. Tím že není příspěvkouvou organizací vlastněnou městem, jak to většinou bývá tak má některé výhody a některé slabiny které musí plnit. Výhodou je že nemusí vést vlastní účetnictví, vyplácet výplaty a shánět peníze. Prakticky ji nehrozí že by zkrachovala. Jelikož by musela mít natolik velké výdaje že by složila celé město Třemošnice. Což mě dostává ke slabině. Tím že nedisponuje vlastním rozpočtem tak všechna rozhodnutí závisí přímo na městě. To vypisuje pracovní místa, to určuje výši výplaty a hlavně to určuje služby a cíle organizace. Ve Třemošnici to tak není, ale jinak pokud by došlo k výrazné změně v zastupitelstvu tak to může svou vůli okamžitě začít uplatňovat na svých zaměstnancích a tudíž i na všech pečovatelkách a dalších osobách pohybujících se kolem pečovatelské služby. Historický důvod k tomuto rozhodnutí byl v tom že výplaty a daně může pečovatelské službě udělat pracovnice na městském úradu. Že nemusím řešit tolik papírů kolem grantů a dotací. Nevýhodou je že nejsou majetli svého vlastního domu a tím s ním může být nakládáno zcela bez jejich vědomí a vůle. Od vzniku domova s pečovatelskou službou byla zahrada již dvakrát zmenšena o polovinu aby se kus mohl prodat na pozemky na rodinné domy. Z celkové plochy ta čtvrtina co zůstala je již o rozlozle běžných zahrad u podobných organizací ve větších městech. Ještě je možné jít si sednout na zahrádku a užít si třeba zahradní slavnost. Ale již ne dostatečně velké aby se tam šel člověk projít. Město aktuálně jedná o využití celého zbytku zahrady na další pozemek. Stejně tak v minulosti se na městě řešilo změna celého smyslu organizace z pečovatelské služby na domov důchodců. To v danou chvíli neprošlo jenom díky běžícímu grantu na bydlení se zvláštním určením. Kdyby podobná myšlenka přišla nyní pečovatelská služba má smůlu a bude jim oznámeno rozhodnutí.

A přitom aktuální vytíženost bytů i tereních služeb je na velmi dobré úrovni. A to přestože ne všichni žadatelé jsou v životně náročné sytuaci. Přesto je čekací lhůta na byt kolem půl roku. To je samozřejmě závyslé na množství požadavků ze strany klienta. Pokud chce pouze byt s balkonem je čekací lhůta delší. Pokud chce byt na východní nebo západní straně opět se lhůta prodlužuje. Přesto je obdivuhodné že je schopen zvládat množství lidí žádající o bydlení se zastropeným nájmem na starých cenách. Za dvoupokojový byt se jedná o necelé 4 000; a za garsonku 2 500;. Ceny jsou uvedeny včetně záloh na elektřinu a vodu v rozumné víši, ale mohou ceny individualizovat na základě osobní spotřeby. Což je v aktuálním světě těžce bezkonkurenční.

Musím říci že se mi praxe velmi líbila. Podíval jsem se na místa kam bych se jinak nepodíval, poznal jsem lidi které bych jinak nepoznal a co mě asi nejvíce zaujalo poznal jsem příběhy ze světa pro mne dávno ztraceného. Příběhy o lidech kteří se v 14 letech rozhodovali o volbě školy kterou nešlo vzít zpátky a něco si dostudovat. Přestože volba byla velmi pestrá: Zemědělství > drůbežárna, jzd, Hornictví a Těžký průmysl > dílny Hedvikov a DAKO. Po vystudovaní 16 let. Nastoupili do práce která jim byla přidělena na pozici která jim byla přidělena. A na té trávili čas až do nástupu do důchodu. Pro mne děsivá představa, na kterou ale tito lidé vzpomínají jako na klid a jistotu. Zvláště absence možnosti povíšení mne velmi děsí. Jelikož nevěřím že se člověk má co učit v dané práci po 50 let. Což ale není téma které klienti zminovali spíše řešili stabilníé a dluohodobé vztahy, vazby a komunity které na pracovišti formovali. Celkově je patrný velký důraz jenž kladou na rodinu a své přátele, který nám chybí.

Téma které bych v budoucnu rád otevřel a ještě prostudoval je téma rozdílu mezi klienty vužívajícími internet a klienty využívajícími televizi. Moje hlavní otázka vede k aktivizaci, kdy internet nás často tlačí do role konzumentů přesto však nabízí aktivní trávení volného času. Televize nic takového nenabízí. Zajímalo by mě to z pohledu jak bude vypadat náš důchod. Věřím a doufám že nebude tak osamělí jako u některých lidí, které jsem měl tu možnost poznat a popovídat si s nimi. Že ač budou naší přátelé po celé republice budeme žít s existencí telefonování jako ekonomicky dostupnéh formy komunnikace a internetem v ruce jako zdrojem všeho co potřebujeme. S tímto kontextem by mě zajímalo jak se u e-profesi bude projeveovat odchodovy věk do duchodu. Na tyto otazky je však ještě příbliš brzo. Digitalni domorodci se do duchodu ještě mnoho let do důchodu nepodívají.