Notes/Skola/Sion/Anezka.md

DEN 1.

Dámy a pánové, loučí se s vámi cirkus… Zaznělo mi hlavou. Všechno však zmizelo v okamžik kdy prudký a jasný hlas vychovatelky rozezněl zdi chodeb ústavu. Seřadili jsme se do zástupu a po jednom čekali až na nás přijde řada a my budeme muset vysypat kapsy. Náplast, kus chleba a gumička, toť vše co jsem si mohla nechat. Ani čínské hulky, které jsem si přivezla z poslední tour z číny jsem si nemohla nechat. Asi aby mě náhodou nenapadlo si s nima probodnout tepnu v krku nebo třeba jejich pomocí vypáčit chatrný okenní zámek.  

Když už nás konečně dovedli do pokoje čekal nás jen smutný pohled na místnost plnou postelí, žádný pokojíček jako máte doma u rodičů v podkroví, tohle bylo pravé peklo. Kovové postele byly přišroubovány k podlaze na které se válel léty zplesnivělý koberec. Výskoku z oken měl zabránit starý zrezivělý zámek o jehož spolehlivosti mluvili mříže nacházející se za oknem.  

Vychovatelky nás rozsadily, každou na jednu postel. Poté nám dali napít čehosi hořkého. Zhasly, zazněl příkaz spát a dveře se zamkly.  
Chtělo se mi brečet.. Je až děsivé jak málo stačí k tomu aby jste se ocitli na tak hrozném místě mezi lidmi které vůbec neznáte a jediné co víte je to, že tady nemáte co dělat a musíte zmizet.  

Počkala jsem ještě chvíli, abych si byla jistá, že se ty odporné ženské už nevrátí.a poté jsem se potichu pokusila vstát z postele abych vzbudila holčinu ležící v sousední posteli.  Cloumala jsem do ní snad pět minut než se konečně vzbudila. Dívala se na mě zděšeným pohledem. Na poslední chvíli jsem jí stihla gestikulovat at je tiše. Bylo vidět že mi nevěří..ale já se tak strašně moc potřebovala vyptat na všechno kolem ústavu.  

Oslovila jsem jí, nic. Jenom na mě hledela a beze slova se chystala ulehnout zpět. Na poslední chvíli jsem jí pod záda natáhla ruku. Tu však bez sebemenšího úleku odhodila, a dál si mne nevšímala. Zkusila jsem to ještě u dvou postelí. Výsledek všade stejný. Moje trpělivost začínala docházet a já se psychicky zničená vrátila zpúět do postele spát.

Ztuhla jsem, strachy jsem se třásla a čekala který z měeských floutků na mě shlédne ze střechy se slovy že se tomu budou kluci ve škole smát, až jim to poví.  
K mému úžasu se však nejednalo o žádné městské ťululum ale pouze o obyčejných kluka v roztrhané košili a načtyřikrát zašívanými nohavicemi. Spadl mi kámen ze srdce a s lehce dotčeným tónem  jsem jen odeskla, že si má všímat svého nebo mi pomoct se z toho bince dostast. Ta bytost seskočila ze střechy a s lehce pobaveným výrazem ke mě napřáhla ruku aby mi pomohla vstát.

  
DEN 2.  
Sotva se objevili první paprsky slunce v okenních rámech budovy, vrazila do pokoje ženská řinčící vařečkou a hrncem aby nás vzbudila. Hlava mě bolela jak nikdy v životě, netušila jsem čím to, ale usoudila jsem, že nejlepší bude následovat mé spoluvězenkyně a urycvhleně vstát z postele. Obléct si šaty a ve zrychleném tempu se přesunout ke dveřím pokoje. Následovala rozcvička na zahradě ústavu a snídaně, během které nám bylo oznámeno, že nás rozdělí do skupin dle našeho údajného postižení. Netušila jsem o co jde a jak že to mám být vlastně já postižená. Na jakýkoli můj dotaz nebyl brán zřetel a jediné čeho jsem se dočkala byla rána rákoskou.  
Po snídani nás odvedli zoět na pokoj, ze jterého si nás postupně odváděli a po určité době zas poslali zpět. Když už jsem konečne přišla na řadu já ocitla jsem se ve skromné ordinace postaršího muže. Teď je má chvíle, mám konečně šanci vysvětlit mu, že nejsem blázen, že mě může zase pustit, zaradovala jsem se. Jaképúak ale bylo mé zklamání když přes veškeré mé naléhání jsem nas konci rozhovoru dostala číslo A41.  
A41?? Co to má znamenat, ptala jsem se. Nic. odpověd žádná. Vrať se do svého pokoje, nařídil mi a já rezignovaně uposlechla. Zbytek dne nebyl moc zajímavý. Odpoledne nás rozřadili do skupin. Mne a pár dalších holek z jiných pokojů odvedli do knihovny kde nás nechali celé odpoledne třídit staré výtisky novin podle data. Večer nás pak čekal rohlík s kousek tvrdého sýra a doušek hořkého bylinkového čaje.

  
NOC 2.

“Vstávej, skočím ti pro čistý hadry..” řekl a natáhl mi ruku na pomoc. S vděčností jsem přijala byť v obličeji jsem se tvářila stále naštvaně. Vytáhla jsem se zpět na nohy a málem jsem omdlela smradem. Byla jsem ráda, že se takhle nebudu muset vrátit domů a zdlouhavě vysvětlovat cože se to vlastně stalo a tak jsem toho chlapce požádala, zda by mohl přestat zírat a donést mi to oblečení. Nic.. Zopakovala jsem tedy svou prosbu, tentokrát už citelně hlasitěji. Bylo vidět, že jsem ho vystrašila, trhl sebou a bezeslova se otočil na patě a zmizel.  
Když už jsem byla konečně převlečená, napadlo me, že vlastně neznám ani jméno svého “zachránce”.. Po krátkém rozhovru jsem se dozvedela, že se jmenuje Patrik a jezdí celý život s cirkusem po celém světě. Jeho otec je krotitelem šelem a matka zastává funkci kuchařky.. Jistě že chtěl vědět i něco o mě, ale koho ale koho by asi tak zajímala nudná holka z města jejíž rodiče drželi celý život zavřenou doma u učebnic. Byla jsem bezradná, on měl přeci tak zajímavý život a já? Rozhodla jsem se tedy, že bude nejsnažší zalhat. Vyprávěla jsem, že můj táta je myslivec a mamka vyrábí luky. Vyprávěla jsem mu jak jsem jako malá lítala po lese a pomáhala tátovi nahánět divoká prasata. Smál se, a asi mi i věřil..? Strávili jsme spolu příjemný večer. Už se začínalo stmívat a já celá rozesmáta  začala pocitovat přítomnost smutku..z čaho však pocházel mi doted nebylo známo. Rozloučili jsme se a já se pomalu vydala domů. Už ted mi bylo jasné že doma dostanu vyhubováno.  
  
DEN 3. 

Život zde byl stále stejný, tady jsme nebyli lidi, byli jsme jen čísla, která vyžadovala péči o kterou se ale nikdo z nás neprosil. Jak již jsem napsala denní program se zde neměnil, jediné v čem byl rozdíl byl počet chovankyň. Občas některou z nás odvedli a jindy k nám vrazili někoho nového.  
Uplynul asi týden, když k nám přivedli malou holčičku. Mohlo jí být sotva osm let. Zděsila jsem se, byť

sama jsem nebyla o mnoho starší. Byla hubené postavy, potlučená a na zápěstí měla obmotaný kus plátýnka. Další sebevah..jak jinak.. proč ale takhle malá holčička? Vždyť to nedává smysl. V tomhle věku snad děti neví co je smrt natož aby se pokusili se připravit o život. Potřebovalůa jsem se jí na to zeptat. Behem dne to ale nešlo, jen bych jí uškodila. POčkala jsem tedy do večera, než nás dají spát a poté jsem se odhodlala. Přišla jsem k její posteli a oslovila jí. Překvapivě se na mě otočila a s úsměvem pozdravila. Povídali jsme si témeř celou noc. Berenika, ano tak si říkala, byla skutečně osmileté děvče které zde skončilo asi jako já, nedopatřením. Její rodina však byla narozdíl od té mé velice chudá, otec se živil výpoomocí na statcích a matka pletla ponožky. Ocitla se tady kvůli potyčce se svým bratrem, který jí během hádky sekl zavíracím nožíkem. Nika byla tak v šoku že utekla do vesnice kde ji nalezli a v domění, že si zranění zpusobila sama ji odvazli sem do ústavu. Že to zní jako z špatně natočené telenovely? Souhlasím. Celkově, má důvěra v tu osobu byla z počátku dosti vratká. Čím mě ovšem ohromila byla její schopnost udržet emoce na uzdě. Během několika dalších dní jsem viděla jak jí ostatní chovankyně a vychovatelky ponižují, s mí to ovšem ani nehlo.  
Asi o týden později, kdy už se z našich životů pomalu stávalů jenom nudný rituál plný ran a týrání jsem se pokusila poprvé utéct. Sama za sebe. Počkala jsem až se večer zaklapnou dvěře. V knihovně jsem si opatřila kovovou sponu z vazby knihy a z prádelny propašovala několik halen, které zde sloužily jako stejnokroj.  
Tma, ticho.. počkala jsem až si budu jistá, že všichni spí. Potichu jsem vylezla z postele, svlékla povlečení z mé přikrývky a za pomocí těch látkových průhu, co dříve připomínali haleny jsem se jala ntvořit provaz. Plán byl jasný, uvlonit okení rám, připevnit improvizovaný provaz za kraj postele a pak děj se vůle boží.

NOC 4.  
Potichoučku jsem se přišourala domů, pomalu jsem zaklapla dveře, sundala si boty tak aby mi ani kamínek nespadl na zem a zamířila jsem si to směr můj pokoj. “Kateřino!” trhla jsem sebou.. můj otec… “Ano tatí.?”odpověděla jsem… Asi si dokážete představit co následovalo.. Dvouhodinový výslech co jsem dělala, s kým jsem byla, proč jsem jim o tom neřekla a hlavně proč jsem nechala svou sestřenici samotnou a jak jsem si mohla vůbec dovolit dělat něco bez jejich vědomí. Prostě klasická vymejvárna, kterou zažil apson jednou každý z nás..  
Když už to všechno ustalo a já byla donucená slíbit že se zítra stavím u tety a strýce se jim omluvit a odpřísáhnout, že už se to nebude opakovat, šla jsem do svého pokoje. Celý zbytek večera mi procházela hlavou otázka, co ted?, City jsem chtěla být jinde ale mé spolušné já mi říkalo, že nesmím zradit rodiče. Na straqnu druhou.. mohla bych si tak splnit svůj sen.. a co že jsem ještě dítě, do budoucna by to mohlo mít potenciál.  
Ještě ten večer jsem se odhodlala a všechny své touhy jsem sdílela s matkou. Nevím co jsem čekala ale jediné čeho jsem se dočkala byl posměch a ujištění že nic taskového nepřipustí. Bylo mi smutno, má matka se ktrou jsem sdílela od malička veškerá svá trápení se mi vysmála do očí a pokusila se mké sny zbořit jak domeček z karet.  
Vrátila jsem se opět do svého pokoje. Celou noc jsem probrečela a když už začalo svítat rozhodla jsem se… Pokud chci utéct takzvanému bezchynbnému životu, který si pro mě vysnili drazí rodiče, musím to udělat ted a tady, nebo aspon co nejdříve.  
V návalu emocí jsem si začala házet věci do batohu a rychle v ruce sepsala dopis, který jsem chtěla nechat na stole: “”Mami, tati omlouvám se, chcete pro mě to nejlepší ale já svůj osud vidím jinak. Prosím nehledejte mne, vězte, že jsem v těch nejlepších rukou. Miluju vás”” na papír dopadli dvě velké kapky slané vody a já s vědomím toho, že pokud tu ted zůstanu už neodejdu, opustila dům. 

  
DEN 4.  
“Zbláznila jsi se?” zaznělo přes celý pokoj.. No jistě Berenika… řekla jsem si sama prosebe. Kdo taky

jinej než malá holka by byl tak pitomý a zabránil by jedinému normálnímu člověku v budově utéct.. Bože proč..  
“Nic Ti do toho není Niko” zahromovala jsem. Bylo mi to však houby platné. Nika už se odhodnlaně plazila vzpřed aby mě zastavila. I kdybych stihla pořádně utáhnout uzel o  nohu postele nestihla bych to. A přemlouvání? to by asi nemělo smysl. Brát ji s sebou nepřipaadlo v úvah, kdyby se jí náhodou povedlo sešplhat na zahradu, hlídači by už utekla těžko. Já sama bych měla co dělat a výseldek by byl nejistý. 

Rezignovaně jsem tedy srazila paty k sobě, shovala provaz a směrem k Nice pronesla “Jednou jsi konečně mohla být užitečná, mohla si pomoct.” Ta slova mě však okamžitě zamrzela. Nejen že jsem na níj byla přehnaně agresivní ale ještě jsem se tím usvědčila z toho, že něco skutečně chystám.  
Tu noc už jsem spát nešla. Jediné co se mi motalo v hlavě byla snaha zkonstrukovat plán, který by mi nedokázalo překazit osmileté dítě.  
Ráno jsem se probudila a chmurného dne. Tentokrát nás však stalo místo očekáváne rutiny neco vyjímečného. Do pokoje k nám přišel mladý pár. Pomalu ale pečlivě procházeli mezi postelemi. Zastavili se u Bereniky. “Kdo jsi?” zeptala se žena. Nika však jen mlčela a očima hledela upřeně do zdi. Takhle se zastavili ještě u několika postelí. Odpověd byla však vždy stejná. S nepochopeným výrazem se mladá žena podívala na vychovatelku, která je přivedla. Ta se jí jala složitě vysvětlovat, že ženy a děti nacházející v tomto pokoji jsou těžké případy a proto mají zakázano mluvit a dělat cokoli dle své vlastní vůle. To ženě evidentě stačilo. Otočila se na podpatku a v doprovodu vychovatelky a svého muže odešla rázným krokem pryč.  
S nikou jsme se na sebe podívaly, v našich očích byla vidět úleva, Tehdy jsem si uvedomila, že se ta holka o sebe asi sama nepostará a že pokud jí nepomůžu tak si jí adoprtuje nějaká divnorodina nebo zde zemře.  
  
NOC 5.

Měsíc svítilů jasným matným světlem. S těžkým srdcem jsem zatočila za roh ulice a vidala se směrem k tomu divnočlověku. Když jsem dorazila k maringotkám Patrik už mě čekla.  
“Čekal jsem kdy se tu objevíš. Je v Tobě něco co nepatří do města, něco jako tulák čico… No to je jedno. Jestli chceš poznat něco nového musíme Ti pořídit i novou vizáš, takhle tě všichni poznají… Ta tvoje rusatá palice svítí až do hlavního města” usmál se a bylo vidět že ví jak mi je.. Potřebovala jsem zvednout náladu, to ano ale takhle? Jen si to přrdstavte vy, jak byste asi reagovali.. úsměv jsem mu oplatila.  
Za chvilku bych už nepoznala ani sama sebe, z mladé slečny s dlouhými rezavými copy a volným oblečením, tak aby nebylo poznat jaká poistava je pod ním se stala pávice. Úplý úbor, nalíčené oči a hlavně.. z dlouhovlásky se stalo koště… Normálně jsem vypadala jak rozčepířené kuře. Rotomilé kuře. Z počátku jsem jen koukal do zrcadla a nevěřícně zírala.  
“Dobrý ne?” ozval se Patrik. Byla jsem fascinovaná a jediné co ze mě vypadlo bylo ujištění, že takhle mě už skutečně nikdo nepozná.  
Ještě to ráno mě Patrik předstacil všem jako novou posilu- Byla jsem z toho nadšená, nejen že jsem si plnila svůj sen ale našla jsem si přátele, kteří si na nic nehráli a byli skutečně upřímní. bylo to poprvé. kdy jsem se cítila skutečně šťastmá. Během několika dnů jsem dostala nabídku vystupovat, aneb slušně mi bylo oznámeno dělej něco at si vyděláš aspon na jídlo. Patrik se snažil mě od toohhle všeho držet dál a dát mi čas na to abych si zvykla. Naštěstí bylo kolem ale mnoho lidí co se mnou jedlnali na rovinu.  
Blížil se den mého prvního vystoupení, nervozitou jsem poskakovala na místě, číslo jsem měla perfektně nacvičené a věděla jsem že v momentě kdy dozní silný hlas principála přichází můj čas. Tři, dva, jedna… jdeme na to.. Zhluboka jsem se nadechla, zadržela dech a s klepající se mi rty jsem vstoupila do manéže. Ladným krokem jsem dotančila k šále, za zvuku hudby si jí obmotala kolem pasu, rozběhla se a… v tu chvíli jako bych zmizela. Přísahám že to ted nevím co se dělo ale bylo to úžasné. Má radost eskalovala až do té fáze že jsem po ukončení vystoupení a skormné úkloně doměhla do zákulisí a objala

Patrika, který se tam již chystal vystoupit se svým číslem. “Bylas úžasná” hlesl, “ted už budu muset ale jít, běž za mámou a odpočin si, potřebuješ to” každé slovo co řekl mi pohladilo duši, ještě ted se celá třesu z toho zážitku.  
Čekala jsem, že večer strávíme všichni hromadně u skormného ohýnku či skleničce vína, V tom jsem se však pletla. Ano já bych sice volno měla, ale Patrika čekalo spousta práce při pomoci jeho tatovi.  Usoudila jsem, že když bude práce rychle hotová bude mít čas Patrik na mě.. a taky si naženu plusové body u jeho otce.  
Večer jsem teedy nakonec strávila hřebelcováním koní a přípravou masa na krmení kočkovitých šelem… Když byla práce hotová, sedli jsme si spolu za maringotku, musela jsem mu přece říct jak moc jsem štastná a vděčná a kdybych to udělala na veřejnosti jen by se mi smáli. “Jsem moc rád, že se ti tu líbí” usmál se.. Zbytečně nemluvil. Byli jsme oba dost unavení a tak nebylo divu že jsme spolu nakonec usnuli.  
“Ehm..,Eh.m.. mládeži?” vzbudilo nás, “Doufám že neruším, ale nebylo by nejlepší se jít prospat do postelí? Ideálně každý do té své?” Pokračoval hlas. Promnula jsem si oči a rychle dloubla do Patrika., po kterém se už sháněl jeho otec.  
Popřáli jsme si dobrou noc a s úsměvem v mysli se přesunuli do svých postelí..  
  
DEN č.5.  
Plán jedna nevyšel. Nezbývalo nic jiného než si shrnout fakta. Takže jsem bůhví kde, nemůžu pryč a svědomí mi nedovolí tu nechat očividně zdravou holčinu, Byla jsem s nervama v koncích, Můj chatrný psychický stav se začal projevovat i na stavu fyzické. Bývala jsem poměrně nasvalebnej člověk.. a ted? Trocha kostiček pomalu se hroutící. Jediné co mě drželo nad hladinou bylo vědomí, že bylo líp a zase lépe bude, musím však pro to neco udělat.  
Několik dalších večerů jsem strávila vzpomínáním na Patrika a můj život před léčebnou. Jedeb večer za mnou přišla Nika. Pohladila mě po rameni a zeptala se zda je všechno vpořádku, že se jí zdám čím dál tím víc smutnější. A že jestli chci tak mi pomůže utéct.. Podívala jsem se na ní s vytřeštěnýma očima.. Jak by mi asi taková malá holčička mohla pomoc? Ten nápad se mi ale líbil, aspon nebudu na to sama a třeba jí něco napadne, přeci jenom je to dítě as bude mít lepší nápady. Pokývala jsem tedy hlavou a ujistila jí, že něco spolu vymyslíme ale že ted musíme jít spát.  
Ráno jsem se probudila ještě před budíčkem.. strašně mě svědila záda, Když jsem se koukla na záda, zjistila jsem, že tam mám obrovskou rudou skvrnu… “Hrome” zaskuhrala jsem. Bylo mi jasné, že jakmile si toho všimne kdokoli z vychovatelek skončím v malé místnosti sama vstříc doktorovi, který ke me bude přisatupovat jako ke kusu hadru. A nepletla jsem se.  
Ještě ten den jsem byla odvedena na lékařský pokoj, kde mě bezeslova prohlédnul a poté zarych svůj špičatý nehet do ,mé kůže přesně v místě kde jsem měla nejrozšířenější vyrážku. Zabolelo to jako čert, cukla jsem sebou. V tu chvíli mi přiletla z druhé strany rána. “Držte jí kruci” zařval doktor. Sestra me chtla za paže a násilím je přidržovala u zdi. Nenáviděla jsem to tam, bylo to peklo mezi pekli.  
Když už to utrpení konečně skončilo odvedli mě do malého pokoje, kde byly jen dvě lůžka. každé na jadné straně. V tétop malé místnosti mě nechali několik následujících dní. V hlavě se mi míhali jen ty nejhorší představy, co bude s Nikou?  
  
NOC č.6  
Čas letěl ajk po másle, bavil mě tenhle život kočovníku. Vždycky jsme někam dojeli, pobyli tam týden afrrrr zase pryč. Samozřjmě že se mi občas zastesklo po mé rodině, strávila jsem takto několik večerů se slzami na krajíčku- Patrik mi však vždycky dokázal pomoci. Byť se to zdá hloupé i takové objetí stačilo k tomu abych se vrátila zpět do svého vysněného živvota

Připadla jsem si, jako bychom s Patrikem byli soiurozenci, Starší bráška na kterého se můžu kdyskoli obrátit.

Doufala jsem, že tohle štěstí budu cítit už navždykcy. Bylo mi jasné že se moji rodiče po mě začnou schánět okamžitě jak zmizím, v co jsem ale nedoufala byl fakt, že v tom budou takto vyrvalí.  
Byly do už skorodva měsíce co jsem utekla z domova, když se k nám na představení přišel můj strýc. Nejspíše byl zrovna na služební cestě a tak se rozhodl si práci trochu okořenit. Všimla jsem si ho už u vstupu. V tu chvíli jako bych zklameněla. Když se to dozvěděl Patrik začal mě utěšovat, že mě nemůže poznat, že jsem se uplne změnila.. Ano vizuálem ano ale jakmile bych promluvila bylo by mu hned jasné o kdo jsem:  
Tohle se mi před tím ještě nestalo, klepala jsem se a netroufala jsem si ani domýšlet co byse mohlo stát kdyby mě strýc poznal.  
Zazněli famfáry, do manéže naběhl dav smějících se tanečnic a já věděla, že za chvíli přijde můj čas. Bojovala jsem sama se sebou a když nadešla na chvíle celá rozklepaná jsem vstoupila. Jeden krok, druhý, třetí.. obtočit šálu, nasednout na kruh,prohnout se v zádech a tma…Z té chvíle už si nic nepamatuju.  
Když jsem se vzbudila, ležela jsem na posteli u Patrikovi rodiny, hlava mi hvízdalo a v zádech jsem cítila tupou však silnou bolest.

“Kate! Jak se cítíš?” vrhla se na mě matrikova maminka.. “nemáš žízen, co tě bolí?” starala se… Než jsem se aspon trochu probrala už mi strkala k puse láhev s vodu a pokřikovala na svého může at okamžitě zavolá Patrika. Co se stalo? Jak dlouho jsem byla mimo? chtěl jsem se zeptat. Můj pokus promluvit však okamžitě zarazila se slovy, že musím odpočívat abych se dala zase zpátky do kupy. Po chvíli přišel Patrik se svým otcem. Byla jsem ráda že jsm mezi lidmi co mě mají rádi a postarají se o mne. Moji rodiče by mě už dávno odvezli do špitálu a každý den chodili pozdravit se síťkou pomerančů. Tady jsem mohla být s přáteli celou dobu.. Ano možná se vám to zdá jako nezodpovědné ale nikdo kdo jezdí tour si nemůže dovolit vylehávat po nemocnicíh.  
Patrik se usmál a přišel k, ted už mojí, posteli. “Jsi vpořádku? Ten pád vypadal strašně..” vyhrkl. Poté se mi jal zdlouhavě vysvětlovat co se všechno dělo. Jak jsem se zřítila k zemi a jak ke mně doběhnul on a ještě další lidé zezákulisí. Kterak mě odnášeli a jak musel lidem vysvětlovat že budu v pořádku.. U poseldní věty jsem se zarazila. “Jakým lidem?”  otázala jsem se. Odpověděl, že vlastně všem ale že největší starost o mé zdraví měl jakýsi vysoký postarší můž, v modrém košili a černém fraku.  
Nemusel pokračovat, strýček… došlo mi. “Myslíš že tě poznal?” zeptal se Patrik, To kdybych věděla.

To kdybych věděla. Nejspíš ne, doufala jsem v duchu. Kdyby mě poznal určitě by se zajímal více q dozajista by okamžitě kontakotoval mé rodiče. Jak znám svou matku jistě by mě už ted s hysterickým pláčem navštívila a nařídila by mi abych se okamžitě vrátila domů. A s ohledem na to, že nic takového zatím nenastalo, tak mě strýček nejspíše nepoznal. Opakovala jsem si to v sobě stále dokola. Není přeci možná.. Ne určitě ne. Jiné oblečení, jiné vlasy, jiné chování. Určitě mě nepoznal.  
  
DEN č.6

(z pohledu Bereniky)  
Včera odvedli Kate. Jsem tu ted sama a netusím co dělat. Slíbila jsem jí, že jí pomůžu utéct, že utečeme spolu. Ale jak? Jak to mám udělat, když ani nevím kde je a  jestli ještě vůbec žije. V noci mě napadla jedna věc. Kdyby se nám podařilo dostat se na výpomoc do prádelny mohla bych zjistit kudy vyváží špinavé oblečení pryč. Přeci nemužou všechno prát tady. A Kate říkala že jednou na výpomoc v prádelně přeci už byla. Můžeme se pak schovat do špinavého prádla a nechat se s ním vyvést ven. Třeba by to vyšlo a byly bychom konečně svobodný já bych se mohla vrátit k mámě a Kate ke své rodině.  
  
NOC č.7

Druhý den ráno jsem se již cítila lépe. Záda mě sice stále bolela ale motání hlavy ustoupilo. Měla jsem z toho radost a s nadšením jsem se chystala vstát.  
“Zbláznila jsi se? Koukej zalézt zpátky do postele!” křikl na mě patrik který spal na palandě nade mnou.

Druhý den ráno jsem se již cítila lépe. Záda mě sice stále bolela ale motání hlavy ustoupilo. Měla jsem z toho radost a s nadšením jsem se chystala vstát.  
“Zbláznila jsi se? Koukej zalézt zpátky do postele!” křikl na mě patrik který spal na palandě nade mnou. Chvilku bylo tichu a pak zpoza madel vykouknul usměvavý a rozčepýřený obličej. To mi zvedlo náladu ještě víc.  
“Kdy budu most zase vystupovat?” zeptala jsem se. Odpověd mě šokovala. Podle Patrikovo mámy nejdřív za týden a to se bavíme o pohybu z postele. Do manéže se nedostanu dřív než na Vánoce. Když jsem to uslyšela připadala jsem si jako by mě všechny svaly přestaly poslouchat.. Do Vánoc?? Před týdenem teprve začalo opadávat listí. Takže to znamená minimálně tři měsíce bez ničeho. Nevěděla jsem co budu dělat. Má nejsitota padla ovšem v moment když ke mě přišel ředitel cirkusu a ujistil mě, že i nadále mohu zůstat, že již pro mě práci našel a že cirkus se na svou rodinu nikdy nevykašle. Až budu moci vstát budu pomáhat u zvířat. Měla jsem radost, že se dostanu k nečemu novému ale hlavně že skutečně můžu zůstat a nikod mi to nebude vyčítat.  
Dny ubíhaly pomalu. Hlavně ten první týden byl nesnesitelný, bolest siice ustupovala ale skutečnost, že jsem bylo skoro pořád sama se nezměnila. Patrik musel lítat kolem cirkusu a jediný kdo za mnou alespon občas chodil byla jeho matka. Je to milá bytůstka. Štíhlá žena ve středním věku s kadeřavě uhlenými vlasy. Moc upovídaná nebyla, alespoň tehdy ne. Povídala jsem si sní snad o všem. Perfektně jsme si rozuměly. Jendou však přišla s otázkou zda se mi nestýská po mé skutečné rodině. S jistotou v očích jsem odpověděla, že má skutečná roidna jsou oni avšak moc dobře jsem věděla kam míří. Byla jsem ráda že postupem času se vzpomínky na mou biologickou rodinu stávaly čím dál tím víc vyjímečnými, v poslední době jsem na ně vlastně úplně zapomněla. A teď mě top dohanlo. Vhrlky mi slzy do očí. Cítila jsem stesk ale zároven mi bylo jasné, že ted už se vrátit nemůžu. Nechci si ani představovat jak v by to mohlo dopadnout. To jsem jí ale říct nemohla. Vyprávěla jsem tedy o svém životě před příchodem k cirkusu a ve skrytu duše doufala, že tyto inforamce nezneužije aby se mě zbavila. K večeru přišel Patrik a když jsem mu o tom vyprávěla vypadal dost vystrašeně. V určitou chvíli mě však zastavil a řekl ať už tohle nikdy s nikým neporbírám, že jeho mamka je jenom zvědavá ale kdyby se to dozvěděl nekdo další komu nevěří mohl by to být můj konec.  
  
DEN č.7  
(z pohledu Kate)  
Je tu tma a zima.. Vyrážka konečně ustoupila ale to samozřejmně neznamená že by mě pustili zpáttky za Nikou. Celý den tu jsem sama. Jediný můj kontakt s lidmi je když mi vychovatelka donese jídlo… Nebo spíš něco tomu podobného. Včera jsem dostala kus starého chleba a něco co z dálky mělo připomínat plátek masa. Nedalo se to však ani ukousnout. Už ani nevím jak tu jsem dlouho. Snad týden? Dny počítám pomocí šmouh na zdi. Není tu ale ani okno a tak nemám páru o tom kdy je noc a kdy den. Čas odhaduju pomocí počtu jídel.  
Nevím co se mnou bude, jestli mě tady nenechají zemřít. Jsem pro ně přeci jen blázen. Před chvílí tu byl lékař. Prohlídl mi vyrážku, řekl potichu něco sestře a pak zmizel. Je to starý hnusný chlap. Bojím se ho. Jedinou radostí v této mé cele jsou jen ti barevní motýli poletující mi kolem hlavy. Dnes večer by mě měl navštívit ten kašpárek co mi včerejší noc sliboval že mě odsud dostane. Již brzy budu volná. Musím ho však přimět aby jsme vzali s sebou i Niku, slíbila jsem si to přeci. Protáhneme se kíčovou dírkou a v koňsdkém čtyřspřežení utečem,e hlavní branou. Budeme se smát a hlasitě vřískat až překonáme území ústavu. Slíbil mi to, ten skřítek mi to slíbil. Nemůže mě tady nechat. Určitě přijde, určitě. A až budeme v bezpečí povoláme vojsko a osvobodíme všechny děti. Založíme si vlstní cirkus a budeme jezdit s Patrikem jako ředitelé.  
Ach ne začínám blouznit.. Mluvím sama se sebou, Co mě to vůbec napadá?? Proč si představuji takové hlouposti. Jsem snad skutečný blázen a patřím sem?  Co když se odsud už nikdy nedostanu. Můj strach mne ovládne a já skončím jako ty navěky zatracené duše co jsem viděla. Sna djiž brzy skončí tohle mé utrpení a já budu moci se vrátit k své rodině. Budu moct strávit několik parných večeru na střeše maringotky za neustálých narážek od Patrika. Kéžby to již přišlo brzy. Toužím po tom zase vystupovat a moci bavit lidi, cestovatr a vědět že to tak už bude navždy.  
  
NOC č.8

Život v cirkuse se mi od této chvíle zdál nudný. Dny ubíhaly pomalu. Moje počáteční nadšení však vystřídalo vyhoření z nekonečneé ruitny. Vstát, pomoct v kuchyni. umýt nádobí. Nakrmit zvířata, vyčistit výběh. Po tréninku je jít připravit na vystoupení. Po vystoupení provést jejich očistu, a jít spát. Stále to stejné dokolečka dokola. Nechápala jsem jak to může Patrikova mamka dělat celý život. Chyběl mi v tom ten adrenail, to vědomí, že e vždykcy něco může pokazit a při tom chtít ukázat to co ve mě je…  
Když už se mi tělo zotavilo zkoušívala jsem se dát zaswe fyzicky dokupy. Šlo to těžko. Svaly které jsem mívala ochably a získat je nazpět bylo složité. O to vbíc bylo těžší neztrácet naději a přesvědčit svůj mozek, že to ještě není ztracené. Možná byste čekali že budu mít potíž se strachem. Ten jsem ovšem nepocitovqala vůbec. Naqopak těšila jsem se na každé další cvičení. Patrik mi pomáhal. Když jsem si nebyla jistá chytal mne. Pomáhal mi dopnout nohy, vytáhnout se v zádech. To vše zpočátku na zapřenou, tak aby o tom nevedeli ani jeho rodiče. Možná nezodpovědné souhlasím. Já si však chtěla plnit si svuj sen.  
Trvalo to asi týden než jsem se dokázala s jistotou zavěsit do šály a další dva dny na to jsem už začínala zkoušet akrobacii. Patrrik mě přesvědčil, že by bylo dobré naučit se i padat.. Zní to absurdně? také bylo. Představte si hodiny a hodiny naplněné jen vyšplháním do výše a následným cíleným pádem do žíněnek ak abyste si neublížili. I přes občasné modřiny mě to bavilo.  
  
DEN č. 8

Ležela jsem na posteli když mě do očí uhodil prudký paprsek světla. Dveře se otevřeli do kořán a do místnosti vkročila dvě ženy. Zvedli mě z postele a vedli chodbou pryč. Hlava se mi motala. Netušila jsem kde jsme. Po chvíli mě zas položili, připadlo mi, že slyším známý hlas ale něměla jsem sílu zkoumat o koho jde.  
Když jsem se probrala zjistila jsem, že jsem zpátky v pokoji ve kterém jsem viděla naposledy Niku. Vyrážka mě už nesvědila. Jen ty hlasy v hlavě mě přesvědčovali že to je všechno jinak. Že je to past a já musím utéct. Když jsme v místnosti zůstali sami bez dorozu přišla za mnou Nika. V očích jí byla vidět

radost ale i úleva že jsem zpátky. Vrhnula se na mě a začalo mi něco vehementně vysvětlovat. Nerozuměla jsem jí. Prádlo, utéct, ted, to byla slova co jsem pochytila. Chtěla jsem jí říct, že jí nerozumím, že netuším co mi chce říct. Nevěděla jsem však jak. Nedokázala jsem kontrolovaně ovládat své tělo. Když to Nice došlo zamračila se, bylo jí to líto ale sama s tím nemohla nic udělat,

(Z pohledu Niky)  
Dneska se konečně brátila Kate. Vyděsilo mě když jí přivedli. Byla vychrtlá hronádka kostí s uhly pod očima. Skoro se nedokázala ani postavit. Co za strašná muka si musela prožít, když vypadá ted takto. Musím jí zachránit a utéct s ní. I kdyby se to nepovedlo budu mít alespon klidné svědomí. Pokud tady zůsteneme tak zemřeme.  
  
Ještě to odpoledne jsem se s Kate nechala převelet na pomocné práce v prádelně. Naším úkolem bylo čisté oblečení poskládat a to špinavé zavázat do pytlů a pomocí vozíku vyvézt na chodbu, kde si jej již převzal zřízenec ústavu a vyvezl jej z areálu. Když měli chovanky práci hotovu mohli se vrátit zpět do svých pokojů. Skvělá příležitost. Věděla jsem, že pokud bude večer sedět množství obsazených postelí nikdo si ničeho nevšimne. Jindy nás nepočítají, tudíž když se mi dnes podaří vzít z prádelny hadry navíc a přes noc z nich umotat “těla” budem se moci zítra pokusit o útěk. Zní to šíleně ale vyjde to.  
Celou noc jsem strávila motáním prostěradel ale nad ránem jsem již byla hotová, Dvě figuríny odpočívali pod postelí.

Začalo svítat a já unavená a zseláblá ulehla do postele a ve skrytu duše doufala, že se to povede.

NOC č.9  
Čas ubíhal, za pár dní tady měly být Vánoce. Né nevypadlo to tady jako u vás doma o adventu. Žádné savíčky, vůně cukroví a na okenním parapetu se točící andělůské zvonění. Kdybych neměla kalndář nevěděla bych ani jestli je listopad nebo prosinec. Co jsem ale věděla byla skutečnost, že již brzy se podívám zpět na prkna, nebo spíš na šálu?  
S Patrikem jsme se během těch ěnkolika týdnů dali dohromady. Z kamarádů na život a na smrt byli najednou partneři. Věděla jsem, že tohle je přesně to po čem jsem celý život snila. Jezdit po světě, vystupovat a to všechno dělat v doprovodu mě nejbližších.  
Večer jsem šla  ještě cvičit na šálu. Asi po hodině za mnou přišel Patrik, že se na mě přišel někdo podívat. Zatajil se mi dech.. snad ne naši..  
Když onen neznámý vstoupil do manéže, spadlů mi kámen ze srdce. Toho muže jsem neznala, tudíž pravděpodobnost, že by znal on mne je taky mizivá. A měla jsem pravdu. Jednalo se o místního starostu, který nám přišel popřát Šťastné a veselé. Byl na prohlídce cirkusu a když se dozvěděl že zrovna někdo cvičí musel to vidět. Světe div se byl to poměrně příjemný děda. Povídali jsme si o životě v cirkuse a strávili jsme tak příjemný večer.  
Další den nás čekalo poslední vystoupení tohoto roku, den před Štědrým dnem a moje další poprvé po dlouhé době. Těšila jsem se na to jak malé dítě. Vkročit, usmát se, vyšplahat a je to. Den uběhnul jako voda a představení bylo za náma. Čekala nás práce kolem úklidu ale představa klidného času Vánoc nám dodávala sílu. Během chvilky bylo všechno hotovo. Sedli jsne si k ohni a nechali si vyprávět povídky stařešin cirkusu. Byla to přečsně ta chvíle kterou si předstvíte když jste o letních prázdninách u dědy a on vám večer na dobrou noc povídá pohádky. Přitulila jsem se k Patrikovi a v rytmu bušícího srdce usnula.  
  
DEN č.9 útěk  
(z pohledu Bereniky)

Zase nás jako každé ráno vyhnali na rozcvičku, následovala snídaně a pak rozdělení do skupin. Dopředu jsem věděla že mě s Kate pošlou do prádelny. Na těžkou fyzickou práci jim jsme k ničemu. Obě máme hladké malé ruce, nehlede nma to že já jsem skutečně jeste malá holka a Kate je ve stavu ve kterém je.  
Sedli jsme si na zem ke skládání halen, Stála před námi zhruba tisícovka košil, které čkaly jen na naše ruce. Práce šla pomalu. Kate o mém plánu netušila, kdyby jo bylo by to na ní určitě poznat. Ještě ráno, před odchodem k práci jsem k nám do postelí přikryla figuríny, doufala jsem, že to zabere. Skládání šlo pomalu. Samou nervozitou se mi klepaly ruce, několik košil sem tak musela skládat na třikrát. Kate vypadala unavěně, ještě stále nebyla zdravá. Věděla jsem že pokud se skutečně o něco pokusím budu

ohromě riskovat. Na druhou stranu hů§ř už být nemohlo. Co by s náma udělali? Zavřeli nás na samotky? Dali nám za úkol úklid toalet? A když se to podaří čeká nás svoboda, možnost jít kam budeme chtít. Za to stojí podstoupit trochu rizika.  
Když byla práce hotová řekla jsem vedoucí prádelny že se mi motá hlava a že musím na záchod, poslala se mnou Kate kdyby se mi cestou udělaloještě hůř a se značně nabubřeným výrazem za náma zabouchla dvěeře. Plížily jsme se dlouhou úzkou chodbou. Na křižovatce jsem odbpočila vpravo když tu se ozvala Kate. “”Záchody jsou támhle Niko. Jdeš špatně.”  
Přiložila jsem jí nruku na ústa aby nás nikdo neslyšel a řekla jsem at mi věří a je zticha. Nelíbilo se jí to. Snažila se něco namítat ale když jsem neustupovala nakonec rezignovaně přikývla. Když jsme se napojili na větší chodbu uslyšela jsem kroky. Se zatajeným dechem jsem podpadla Kate za ruku a táhla jí k nejbližšímu oknu. Nacházeli jsme se v přízemí a z oken jsme viděli ústavní dvorek. Bez váhání jsem otevřela okno a Kate doslova shodila do dvorku. Byla kost a kůže takže to šlo snadno.  Vyskočila jsem hned za ní a s klapavými špičkami jsme čekaly až zvuky utichnout. Po pěti minutách hluk ustal,  
Bhěem čekání jsem si uvědomila že utéct dvorkem bude nemožné. Hlavní vrata byla zabezpečena velkou závorou a košík ve kterém jsem nás plánovala ukrýt byl zrovna dneska až podezřele malý. Zrovna dnes…

Zase nás jako každé ráno vyhnali na rozcvičku, následovala snídaně a pak rozdělení do skupin. Dopředu jsem věděla že mě s Kate pošlou do prádelny. Na těžkou fyzickou práci jim jsme k ničemu. Obě máme hladké malé ruce, nehlede nma to že já jsem skutečně jeste malá holka a Kate je ve stavu ve kterém je.  
Sedli jsme si na zem ke skládání halen, Stála před námi zhruba tisícovka košil, které čkaly jen na naše ruce. Práce šla pomalu. Kate o mém plánu netušila, kdyby jo bylo by to na ní určitě poznat. Ještě ráno, před odchodem k práci jsem k nám do postelí přikryla figuríny, doufala jsem, že to zabere. Skládání šlo pomalu. Samou nervozitou se mi klepaly ruce, několik košil sem tak musela skládat na třikrát. Kate vypadala unavěně, ještě stále nebyla zdravá. Věděla jsem že pokud se skutečně o něco pokusím budu ohromě riskovat. Na druhou stranu hů§ř už být nemohlo. Co by s náma udělali? Zavřeli nás na samotky? Dali nám za úkol úklid toalet? A když se to podaří čeká nás svoboda, možnost jít kam budeme chtít. Za to stojí podstoupit trochu rizika.  
Když byla práce hotová řekla jsem vedoucí prádelny že se mi motá hlava a že musím na záchod, poslala se mnou Kate kdyby se mi cestou udělaloještě hůř a se značně nabubřeným výrazem za náma zabouchla dvěeře. Plížily jsme se dlouhou úzkou chodbou. Na křižovatce jsem odbpočila vpravo když tu se ozvala Kate. “”Záchody jsou támhle Niko. Jdeš špatně.”  
Přiložila jsem jí nruku na ústa aby nás nikdo neslyšel a řekla jsem at mi věří a je zticha. Nelíbilo se jí to. Snažila se něco namítat ale když jsem neustupovala nakonec rezignovaně přikývla. Když jsme se napojili na větší chodbu uslyšela jsem kroky. Se zatajeným dechem jsem podpadla Kate za ruku a táhla jí k nejbližšímu oknu. Nacházeli jsme se v přízemí a z oken jsme viděli ústavní dvorek. Bez váhání jsem otevřela okno a Kate doslova shodila do dvorku. Byla kost a kůže takže to šlo snadno.  Vyskočila jsem hned za ní a s klapavými špičkami jsme čekaly až zvuky utichnout. Po pěti minutách hluk ustal,  
Bhěem čekání jsem si uvědomila že utéct dvorkem bude nemožné. Hlavní vrata byla zabezpečena velkou závorou a košík ve kterém jsem nás plánovala ukrýt byl zrovna dneska až podezřele malý. Zrovna dnes… zahromovala jsem v duši. Co teď. Vediucí prádelny už muselo dojít, že na záchodech nejsme, takže vrátit se nemůžem. Uvažovala jsem.  
“Kanál” řekla Kate, no jistě žře mě to nenapadlo. ústav přece musí mít nějakou kanalizaci a na dvorku zrovna jeden kanál je. Bylo však moc světla na to abychom se ho pokusili otevřít ted. Budeme muset počkat do noci, zašeptala jsem směrem ke Kate.

NOC 10

Bylo brzo ráno, když jsem se probudila. Patrik ležel vedle mě a já celá rozespalá se chystala začít chystat snídani. Když jsou ty Vánoce… Celý den se nesl v duchu klidu a pohody. Ano museli jsme udělat takovou tu nutnpou práci. Postarat se o vybavení, nakrmit zvířata, vyčistit kotce,  cvičit. Všechny tyto nutnosti však byli přikryty jakýmsi závojem odpočinku. Jeden den, věděla jsem a zítra už zase ve stresu hezky všechno nadřít abychom mohly na Nový rok vystupovat. Po obědě jsem se vydala s Patrikem na procházku po okolí cirkusu když se mě zeptal jestli bych nechtěla vyzkoušet něěco nového. Nechápala jsem ho ale zároven jsem tušila tak asi míří. Prase, prolítlo mi hlavou ale mlčela jsem abych se ujistila že se nepletu.  
Z kapsy vytáhnul pytlíček čehosi. Netušila jsem co to je. Dnes už jsem moudřejíš a vím, že bych se toho neměla příště dotýkat ani za zlaté prase naložené v lanýžové omáčce.Vzali jsme si to, zamotala se mi hlava ale pak to bylo úžasné. Připadalo mi že se vznáším ve vzduchu létám mezi barvami a slyším cvrlikot ptáků Svět se zpomalil a já měla konečně čas věnovat se všem těm věmům které na nás chrlil. Drželi jsme se s Patrikem za ruce a užívali si ten pocit spolu. Než najednou přišel zkrat. Barvy vybledli,cvrklikot se změnit v nesnesitelný jekot. srdce se mi stáhlo a místo příjemného tepla jsem ucítila mráz. Začala jsem se klepat. Chtělo se mi brečet a řvát o pomoc, nešlo to bylo mi tak špatně že jsem se nemohla anni pohnout. Ze všech stran na mě mluvili hlasy. Křičeli, chteli abych dělala to co chtějí oni. Motala jsem se v kruhu. Nevěděla jsem co se děje ve skutečnosti ale doufala jsem že tohle cp nejdřív přestane  
  
DEN č.10  
(z pohledu Bereniky)  
Zanedlouho po té se začali ústavem ozývat nadávky. Asi už zjistili že jsme zdrhly. Kate se klepala jak by jí mělo čekat představování přítele své rodině.. Blbý přirovnání v téhle situaci.. 5íkala jsem si v duchu. Konečně se sešeřilo, ústavem sice stále zněly hlasy marně nás hledajícíc ale mě bylo jasné, že pokud se nezvedneme a nezdrhneme ted, tak už nikdy. Vyletěla jsem z křoví a zamířila si to přímo ke kanálu. odklopila víko, doběhla zpět. Popadla Kate a za použití veškerého násilí jí donutila vlézt do šachty. Rychle jsem jí následovala a zaklapla za námi pokolop.  
Kolem nás se rozprostřela tma, Postupně jsme sestupovali po žebříku smerem dolů. Bylo tam vlhko a zima. Všude kolem nás byl cítit odpudivý kyselý smard. Konečně se naše paty dotkly země. Před náma byla tmavá šachta ve které nebylo ale trochu světla. Směr kterým se vydáme jsme mohly jen tipovat. Nahmatala jsem zed druhou rukou vzala Kate za ruku a vydala se dal. Šly jsme takhle asi hodinu když tu nám pod nohama něco přeběhlo. Myslela jsem, že mi srdce vyskočí snad až do krku. Chvilku jsme počkaly, to stvoření odcupytalo a my mohli pokračovat.Připadala jsem si jako bychom bloudili v kruhu. Slzy už jsem měla na krajíčku když jsme narazili na něco co se podobalo schodům. Kate už sotva stála na nohou a mě bylo jasné, že musím najít východ co nejdřív, jinak tu obě zůstaneme. snažila jsem se jí podepřít aby se mi mohla opírat o záda. Po nějaklé době jsem to vzdala a sesunula se na onen výběžek na který jsme narazily. Jen maličkou chvilku si odpočinout a pujdeme dál, šeptala jsem Kate do ucha. “Musíme jít” ozvalo se s Katiných úst. Posbírali jsme veškeré své zbývající síly a s úpěním vyrazily vpřed.  
(Z pohledu Patrika)  
Poslední měsíce byly náročné. V hlavě mi stále dokola běžel ten pohled když jsem enchával Kate u kostela. Nenávidel jsem se.. Moje matka ze mě byla nešťastná a nevěděla co  dělat. Řekll jsem jí, že Kate utekla za jiným klukem z vesnice. Matka na ní zanevřela. Asi před čtvrt rokem k nám přišlo jiné devče, podobné Kate. Po pár týden jsme se dali dokopy a vyoadá to že nám všechno funguje, je to opravdu kopie Kate..  
  
  
  
NOC č.11  
(z pohledu Patrika)  
Ach ne, co jsem to udělal. Byla to hloupost. Neměl jsem jí to vůbec dávat. prolítlo mi hlavou. Kate ted ležela schoulená v klubičku na zemi a třásla se. Nemohl jsem ale nic dělat. Lhal jsem jí, normální to tady není a kdyby se o tom kdokoli dozvedel vyhodili by mě z cirkusu. Návykové látky byly zakázané. Ano měl jsem jí rád ale tehdy jsem nevěděl co dělat dál. Když jsem se k ní nahnul abych se jí pokusil probrat málem mě pokousala. Bylo mi to líto ale to se občas stává. Nevěděl jsem koho zavolat a tak mě nenapadlo nic lepšího než jí dotáhnout pod nejbližší strom aby nebyla hned vidět a hlídat jí.  
Nepřestávalo to, stále se klepala a bylo mimo, Nevěděla kde je, nereagovqala na mojí přítomnost. Bylo mi jasné, že se sama neuzdraví a také jsem s jistotou věděl, že po tom co udělám mě bude nenávidět. Pokud jsaem jí však chtěl zachránit život nezbývalo nicv jiného. Hodil jsem přes ní látku a na zádech ji dovlekl do města. Tam jsem ji nechal ležet na bočních schodech do kostela. Bylo mi jasné že sí jí dřív nebo později někdo všimne a odveze jí někam kde jí pomohou, když já to nedokázal.  
Naposledy jsem jí pohladil po vlasech a pak už zmizel v uličkách. Už za pár minut jsem pak slyšel ženský hlas volající o pomoc a povoz vezoucí dívčí tělo směrem ke klášteru.  
  
DEN č. 11  
(z pohledu Bereniky)  
Cesta byla nekonečná, poslední dvě hodiny jsme se už jen ploužili tmou. Morálka se mi sesypala na hromádku a i naše síly na tom byly podobně. Když tu se za jednou z nepočítaně zatáček objevilo něco jako paprsek světla? Kolena se mi podlomily už ani nevím zda to bylo rodostí nebo vyčerpáním. Kate jsem musela na ttěch pár mětru doslova táhnout. Když jsme opustili kanalizační labyrint ocitli jsme se u velké skály. Pod náma se rozprostírala stráň plná borůvčí ve které protékal potok. Z posledních sil jsem dotáhla Kate ven když mě nohy přestaly poslouchat a já upadla do hlubokého spánku.  
(Z pohledu Kate)  
Když jsem se probrala leželi jsme v lese u skály. Nika nemohoucně oddychovala vedle mě. To nejhorší je za náma, uvědomila jsem si. A zachránila mě Nika. Ta malá holčička u které jsem sama sobě slíbila, že ji zachráním. A ona ted zachránila mě.  
Až se uzdravím musím se o ní postarat. Bude bydlet s náma v cirkuse a Patrik jí naučí všechno to co naučil mě.. A jo.. Patrik.. Vzpoměla jsem si. Poslední co si pamatuji je společná procházka, šli jsme lesema pak jsme si sedli na vykotlaný pařez a pak.. pak už nic.. jen záblesky. Byla mi zima, ležela jsem na něčem kameném. Křičela tam nějaká žena a já se ocitla v ústavu.  
Musela jsem se postarat o Niku, počkala jsem až se probere a s příznačným výrazem ve tváři jí stiskla ruku. Myslím, že ani slovi nešlo popsat jak moc jí jsem vděčná. Zbytek dne jsme strávili odpočinkem. Byly jsme unavené, hladové ale štastné. Věděli jsme že to nejhorší je za náma ale čeká nás ještě kus cesty. Musíme najít Patrika.  
  
DEN č. 12  
(z pohledu Kate)  
Procházeli jsme lesy, loukami a poli. Vždycky když jsme se ocitli v nějaké vesnici snažily jsme se co nejdříve zmizet. Vypadali jsme jak uprchlíci z věznice a taky že jsme skoro byli. Když jsme potkkali někoho na cestách Nika se ptávala zda někdo neviděl kočovný cirkus a zda se zde v poslední době neukázal nějaký mladý hoch hledající dívku. První dny však bez úspěchu. Až asi po týdnu jsme narazili na stařenku která se zmínila, že u nich ve vsi zrovna jeden cirkus táboří. Celá štastná jsem si to zamířila do oné vesnice. Nika mi sotva stačila. Nevím co to bylo ale něco mě hnalo kupředu. Mezi stromy jsem už začala poznávat Cirkusový stan, výběh pro zebry a taky maringotky. Se zelenou střechou proncipála, S červenou tanečnic a s hnědou ta patřila Patrikovým rodičům.

Poslední metry jsem snad i bežela. Jaká však rána mě to zasáhla když jsem spatřila Patrika v přítomnosti jiné dívky. Jako by mi někdo srdce trhal na kusy. Nika stála vedle mě a táhla mě za ruku pryč. “Kate pojd pryč” prosila mě. Já však už neměla sílu kamkoli odcházet. Věděla jsem, že zde Niku přijmou a zachrání jí život. věděla to i Nika. Požádala jsem jí aby mě nechala o samotě a po pár výstražným pohledech uposlechla. S ubrečnýma očima jsem se doploužila k úkrytu ve skalách, kde jsem se jen schoulila do klubíčka a usnula.